Hledání




Pokročilé vyhledávání
 
 
 
 
 
 
 
Centrum Bohuslava Martinů
 
 

Cesty za uměním - texty letáků

Cesty za uměním – texty letáků


Městské muzeum a galerie Polička, Šaffova 112,  tel. 461 723 855

Cesty za uměním 2009

ŽIREČ – KUKS

perly barokního sochařství

sobota 26. září

            Odjezd v 7.00 od pošty v Poličce, návrat ve večerních hodinách. Jídlo a pití s sebou – občerstvení bude dostupné jen omezeně. Doporučujeme turistickou obuv s ohledem na větší pěší přesuny (cca 10 km). Cena je 270,- Kč pro dospělé a 220,- Kč pro studenty. Částku je třeba uhradit předem v muzeu (dle pořadí úhrady se obsazují místa v autobuse). Vstupné do podzemí hospitalu bude hrazeno na místě individuálně: 20,- Kč (studenti a důchodci 15,-).

 

            Zvláštním urbanistickým a sochařským fenoménem východních Čech je soubor vytvořený v Kuksu podle záměru Františka Antonína hraběte Šporka. Kniha Pavla Preisse „Boje s dvouhlavou saní“ velmi plasticky popisuje duchovní atmosféru Kuksu i rozporuplnou (byť osvícenci a romantiky glorifikovanou) postavu hraběte Šporka. Tím, že Špork pro své cíle využil geniálního sochaře Matyáše Bernarda Brauna, zanechal nám dílo, které nemá v Čechách obdoby.

            Šporkovi sousedé z Žirče – jezuité „lití“ – tradičně unikali pozornosti historiků umění a byli známí pouze jako hromosvod Šporkových výpadů. Málokdo, při cestě do Kuksu, zavítá do jezuitské rezidence – a přitom krajinotvorný význam křížové cesty i úroveň soch Jiřího Pacáka (který tvořil pro jezuity) si naši pozornost jistě zaslouží.

            Průvodcem nám bude přední Pacákovský badatel a místní znalec Jan Pipek.

Plánovaná trasa:

            Jezuitská rezidence s kostelem sv. Anny v Žirči.

            Socha sv. Jana Nepomuckého.

            Socha sv. Františka Xaverského,

který s napřaženým křížem hledí na Kuks.

            Sv. Florián.

            Trasa zaniklé křížové cesty na Kalvárskou horu,

se sochou Boha Otce.

            Poustevna sv. Antonína (s výhledem na Sněžku).

            Betlém se souborem soch a reliéfů vytesaných do skal.

Lze ochutnat vodu z Kristovy studánky.

            Sv. František Serafínský.

            Hospital Kuks – alej Ctností a Neřestí.

            Hospital Kuks – hraběcí hrobka a sklepy s torzy zničených soch.

            Zahrada hospitalu – sv. Jeroným.

Model z poličské galerie má úzkou vazbu na tuto sochu.

            Kuks – soubor dalších soch a staveb.

            Domek Michala Rentze,

                        který vytvořil mědirytinu mariánského obelisku v Poličce.

Předpokládaná témata:

            Žireč (Šurec) + Kuks (Kukusová studnice)

            Žirečtí jezuité + F.A.Graf von Sporck

            Kalvárská hora + Betlém

            jezuité + Pacák, Špork + Braun, Pacák + Braun

            řemeslo, aneb kumšt řezbářský           

Doporučená literatura:

Preiss, Pavel: František Antonín Špork a barokní kultura, Paseka 2003

Šerých, Jiří: Michael Rentz fecit, Karolinum 2007

Kořán, Ivo: Braunové, Akropolis 1999

Tejkl, Josef: Počátky tvorby J.F.Pacáka, Umění 1981

 

 

Městské muzeum a galerie Polička, Šaffova 112,  tel. 461 723 855

Cesty za uměním 2010

SVĚT GOTICKÝCH KATEDRÁL

(Kutná Hora, Sedlec, Kolín)

sobota 8. května

            Odjezd v 6.30 od pošty v Poličce, návrat ve večerních hodinách. Jídlo a pití s sebou – občerstvení bude dostupné jen omezeně. Zájezd není vhodný pro děti do 15 let a pro osoby se zhoršenou pohyblivostí. Účastníci jsou povinni dbát zásad bezpečnosti a pokynů průvodce.

Cena zahrnuje dopravu a vstupné (nadstandardní prohlídkové prostory – pro dospělé 370,- Kč; pro důchodce 350,- Kč a pro studenty 270,- Kč. Částku je třeba uhradit předem v muzeu (dle pořadí úhrady se obsazují místa v autobuse).

 

            Gotické katedrály představují vrchol technického umění středověku, propojení všech oborů výtvarného umění (architektury, sochařství, malby, uměleckého řemesla) a pochopitelně představují i duchovní prostor (Vpravdě Hospodin jest na místě tomto. Dům Boží a tu jest brána nebeská...). Katedrály se zrodily ve Francii a pojem katedrála můžeme vysvětlovat z církevního hlediska (kostel v sídle biskupa – v libovolné architektonické podobě) i z hlediska architektonického (chrám, mimo jiné, s ochozem a věncem kaplí okolo kněžiště). V Čechách máme čtyři katedrály – sv. Víta na Pražském hradě, sv. Barbory v Kutné Hoře, P.Marie v Sedleci a sv. Bartoloměje v Kolíně.

            Pro zájemce o fascinující gotickou architekturu je připraven bohatý program se zasvěceným výkladem a možností návštěvy prostor, které nejsou běžně přístupné. Mimo jiné bude možno v chrámu sv. Barbory navštívit točitá schodiště, kůry, přední část ochozu nad kněžištěm (triforium), střešní ochoz pod vnějším opěrným systémem, krovy stanové střechy a rub kleneb na půdě.

KUTNÁ HORA – katedrála sv. Barbory

byla založena kolem roku 1380 jako hornický chrám na náklady patricijských rodů, dle projektu huti Petra Parléře (obdobný chór s Kolínem). Práce přerušeny r. 1403, obnoveny 1481-1489 za vedení mistra Hanuše (zaklenutí chórového ochozu a bočních lodí pozdně gotickými hvězdicovými klenbami), v r. 1489-1506 řídil stavbu Matěj Rejsek (vnější opěrný katedrální systém a síťová klenba chóru); Benedikt Rejt v letech 1512-1532 změnil dosavadní pětilodní baziliku na trojlodní halu a zaklenul ji krouženými klenbami typu Vladislavského sálu z Pražského hradu. Práce pokračovaly do 16. století, ale pak bylo stavba uzavřena provizorní zdí a chrám zůstal nedokončen. Nynější novogotické průčelí pochází z restaurování chrámu v r. 1893. Tehdy byla obnovena i stanová střecha mistra Vaňka z r. 1532.

SEDLEC – katedrála Nanebevzetí Panny Marie

byla součástí cisterciáckého kláštera založeného r. 1142 velmožem Miroslavem (z Cimburka). Původní klášterní kostel byl goticky přestavěn v letech 1280-1320 v duchu řádových pravidel: přísná prostota a vymýcení zbytečné zdobnosti, absence věží i vnějšího opěrného systému. Jde o nejstarší katedrální stavbu v českých zemích. Roku 1421 byl chrám vypálen. V letech 1700-1707 přestavěn v duchu barokní gotiky Janem Santinim.

KOLÍN – katedrála sv. Bartoloměje

Farní kostel byl vystavěn po r. 1261 jako monumentální raně gotická trojlodní hala s dvojvěžovým průčelím (hala má všechny lodi stejně vysoké, na rozdíl od baziliky, která má střední loď vyšší).  V roce 1360 byla zahájena stavba nového katedrálního chóru (kněžiště s ochozem a věncem kaplí) podle návrhu Petra Parléře – stavitele svatovítské katedrály v Praze. Velkolepá stavba byla vysvěcena r. 1378, ale z finančních důvodů nebylo přikročeno k výstavbě nového trojlodí.

(s ohledem na rekonstrukci bude přístupný pouze exteriér)

Doporučená literatura:

Ullmann, Ernst: Svět gotické katedrály, Vyšehrad 1987

Katedrály – 100 klenotů západu, Grafoprin-Neubert 1995 (s chybami)

Horyna, Mojmír: Jan Blažej Santini, Karolinum 1998

Dějiny českého výtvarného umění I., Academia

Umělecké památky Čech, Academia

Herout, Jaroslav: Slabikář návštěvníků památek

Městské muzeum a galerie Polička   Šaffova 112,  tel. 461 723 855

Cesty za uměním 2010

MORAVSKÁ TŘEBOVÁ - zapomenutá perla renesance a baroka

sobota 11. září

            Odjezd v 7.00 od pošty v Poličce, návrat okolo 18. hodiny. Cena pro dospělé 120,- Kč a pro studenty 100,- Kč. Částku je třeba uhradit předem v muzeu (dle pořadí úhrady se obsazují místa v autobuse). Vstupné bude hrazeno individuálně na místě: dospělí 60,-Kč a studenti a důchodci 40,-Kč.

Moravskou Třebovou můžeme právem označit za perlu renesance i baroka. Nástup slávy začíná, když hrad a poddanské město získali r. 1486 páni z Boskovic, z nichž vynikal Ladislav (+ 1520) – vzdělaný a zcestovalý humanista, který studoval v Itálii a později byl rádcem krále Vladislava. Ladislav nechal po r. 1509 město vystavět z kamene a opevnit. Již předtím dal přestavět hrad. Brána hradu z r. 1492 je (spolu s bránou zámku Tovačov a s okny Vladislavského sálu na Pražském hradě) nejstarší renesanční památkou u nás (z doby, kdy převládajícím slohem byla stále pozdní gotika - masivní nástup renesance nastal až za Habsburků po r. 1526). Mimořádný význam mají dva renesanční kruhové portrétní reliéfy na bráně představující Ladislava z Boskovic a jeho ženu Magdalénu z Dubé (z r. 1495, patrně italská práce).

Radnice byla vybudována po r. 1520 ještě v duchu gotiky (dochováno přízemí), ale kolem r. 1560 byla renesančně přestavěna (dochovány klenby v patře i výmalby). Po požáru v r. 1541 bylo město renesančně přestavěno a do dnešní doby se uchoval unikátní soubor domovních portálů a vstupních síní (mázhausů) se síťovými klenbami s hřebínky. Zajímavý je mázhaus domu čp. 27, neboť jeho klenba je patrně stejného typu jako nedochovaná klenba v renesanční poličské radnici. Portál hradu i mázhausy jsou skutečné zapomenuté perly renesance, které však běžný návštěvník přehlédne.

V pozdní renesanci byl (v letech 1612-1618) vystavěn zámek (nesoucí již znaky nastupujícího manýrismu), který je zajímavý, mimo jiné, pro naprosto odlišné kompoziční a výtvarné řešení než jaké nalézáme u litomyšlského zámku Pernštejnů (1568-1582).

V barokním kostele P. Marie jsou umístěné sochy Víry a Naděje (kolem r. 1738) – mistrovská díla dynamického baroka. Další kolekce dřevěných polychromovaných soch (původně křížová cesta) je umístěná ve františkánském klášteře. Nad městem se tyčí Křížový vrch se sousoším Kalvárie (nad ukřižovaným Kristem se vznáší Bůh otec s Duchem svatým, po bocích jsou vztyčeny kříže se dvěma lotry a dole stojí P. Marie a sv. Jan Evangelista). Sochy byly dříve připisovány Jiřímu Pacákovi, nověji Severinu Tischlerovi – diskuze na toto téma však stále pokračuje. Moravská Třebová je skutečně perlou barokního sochařství. Tato díla jsou běžnému návštěvníku zcela neznámá a rozhodně stojí za poznání.

      Průvodcem nám bude PhDr. Jana Martínková.

Městské muzeum a galerie Polička

Cesty za uměním 2011

VE SVĚTĚ ROMANTISMU

SLAVÍN  A  PANTEON

(Liběchov a Vranov u Malé Skály)

Sochařství romantického historismu – bizarní sochařský útvar Blaník a Klácelka i Čertovy hlavy od Václava Levého u Liběchova. Skalní hrad Vranov s panteonem u Malé Skály.

sobota 21. května

                Odjezd v 6.00 od pošty v Poličce, návrat v nočních hodinách (asi po 23. hodině). Jídlo a pití s sebou – občerstvení bude dostupné jen omezeně. Nezbytná je sportovní obuv do skal a oblečení pro případ deště. Doporučujeme romantickou náladu a dle úvahy romantické doplňky a památníky. Průvodcem nám bude PhDr. Taťána Petrasová z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR.

Zájezd není vhodný pro děti do 15 let a pro osoby se zhoršenou pohyblivostí. Účastníci jsou povinni dbát zásad bezpečnosti a pokynů průvodce. Cena 450,- Kč. Částku je třeba uhradit předem v muzeu (dle pořadí úhrady se obsazují místa v autobuse). www.cbmpolicka.cz

 

 

            Hledání řádu, ale i útěk od zkaženého světa bylo vyjadřováno architektonickými a výtvarnými prostředky již od středověku v královských zahradách a klášterních rajských dvorech (zahrada „Lásky“ i mariánská „zahrada uzavřená“). Renesanční a barokní zámecké zahrady mohly v některých případech přerůst v komponovanou krajinu (Valdštejnův Jičín). Na konci 18. století vznikají sentimentální zahrady a později anglické parky, zahradní umění s drobnými stavbami zažívá zlatý věk (připomeňme alespoň Lednicko-Valtický areál). Duchovně založení jedinci, s dostatkem prostředků a energie, nechali tvořit více či méně rozsáhlé areály, které však v původní podobě málokde přečkaly do naší doby. Zahrada měla návštěvníkovi poskytovat zábavu, v níž gradující sled překvapení různého účinku vytvářel harmonii celku. Aby se návštěvník vrátil z procházky poučen, měl si vybrat určitý okruh a podstoupit určitou cestu. K mimořádně významným, byť v obecném povědomí opomíjeným, patří i sochařské realizace v krajině na liběchovském a maloskalském panství.

            LIBĚCHOV (Václav Levý, 1841 – 1850).

Nejvýznamnějším projevem historického romantismu v Čechách byl plán Anthona Veitha, který chtěl svůj zámek v Liběchově a jeho okolí proměnit v památník slavných českých dějin. Byl to Němec hlásící se k zemskému patriotismu, tedy k ideji pokojného soužití Čechů a Němců ve společné vlasti. Gymnázium vystudoval v Praze, kde se naučil česky a našel zalíbení v české historii. Realizovat jeho záměry mu umožnil majetek zděděný po otci, úspěšném podnikateli. Již ve 30. letech si nechal v liběchovickém zámku vymalovat hlavní sál motivy dle básně Wlasta a Český pokoj podobiznami slavných mužů národa českého od Kosmy až po Veleslavína. Na počátku 40. let do zámku přišel jako kuchař Václav Levý. Projevoval sochařské nadání, kterého si povšimnul i majitel panství, začal mu zadávat rozmanité řezbářské zakázky a umožnil spolupráci s profesionálními sochaři a umělci. Zásadním byl liběchovický pobyt kněze, básníka, filosofa a estetika Františka Matouše Klácela.

              Po návratu z cest po Španělsku se Veith rozhodl vystavět v Tupadlech u Liběchova letohrádek v španělskoarabském stylu, který nazval Alhambrou. Původně měl sloužit jako galerie českého umění, nakonec se však rozhodl pro chrám slovanské slávy Slavín. Inspirací nepochybně byla německá Walhalla (místo věčného odpočinku padlých hrdinů) u Řezna vybavená díly Ludwiga Schwanthalera, dvorního sochaře bavorského krále (který nechal objekt vybudovat v letech 1821-1842). Schwanthaler byl povolán do Liběchova, začal zodpovědně studovat kroniky a hledat podobizny (Levý mu prováděl odlitky poprsí v triforiu sv. Víta na Pražském hradě). Veith s ním uzavřel r. 1845 smlouvu na 21 bronzových soch vysokých 2 m. Výběr pečlivě konzultoval i s Františkem Palackým (zahrnut byl Přemysl Oráč, Libuše, sv. Václav, Kosmas, Přemysl Otakar II., Karel IV., Jan Hus, Jan Žižka, Vilém z Pernštejna, Daniel Adam z Veleslavína, Jan Amos Komenský a další). První dohotovená socha - Přemysl Otakar II. - byla s velkou slávou r. 1847 vítána v Praze a vystavena ve Veithově domě (dobový tisk uváděl: „Přístup každému slušnému člověku volný.“). Rok 1848 však učinil konec mnoha plánům a došlo k vyhrocení rozporů mezi Čechy a Němci a k vítězství Jungmannova jazykově orientovaného národního programu nad zemsky orientovaným programem. Dohotoveno bylo jen 8 soch, které měly být (s ohledem na nedokončení Slavína) umístěny v panteonu zamýšleného Národního muzea – nakonec se však ocitly v jeho vestibulu a málokdo tuší, že byly určeny pro dnes zapomenuté Tupadly.

            Na jaře 1845 napadlo Klácela vybudovat mezi Liběchovem a Tupadly (u obce Želízy) spolu s Levým a za pomoci četných dělníků v pískovcových skalách bizarní sochařský útvar, který nazvali Blaník. Měl být další upomínkou na slavnou minulost českého národa. Klácel se inspiroval původní verzí svojí básně Hlas z Blaníka – na nátlak cenzury totiž musel v publikované verzi nahradit Jana Žižku a Jana Husa sv. Václavem a sv. Vojtěchem. Legenda o Blaníku byla v té době mimořádně populární a to hlavně díky německým romantickým básníkům. V německém podání byla prodchnuta duchem protireformačním, protihusitským. Klácel pojal legendu opačně – jako oslavu vítězství husitů nad německými vojsky, jako naději na znovuvzkříšení českého národa. V sousedství postav Jana Žižky a Prokopa Holého, vytesaných do skály, je umělá jeskyně tzv. Klácelka (původně Kulíškov), která měla sloužit českému filosofovi jako letní pracovna a zároveň měla poskytovat prostor pro kontemplaci osamělým poutníkům. Stěny pokryl Levý mělkým reliéfem postav dle Klácelova satirického eposu Kulíšek z r. 1845 (jednalo se o přepracovanou Goethovu báseň). Jako výtvarné předlohy použil Grandvillových kreseb z knihy Scény ze soukromého a veřejného života zvířat (která vyšla v Paříži a literárně se na ní podíleli Honoré de Balzac, George Sandová ad.). Prostřednictvím zvířecích alegorií byly zesměšňovány obecné lidské nectnosti, především to však byla satira na tehdejší politické dění. Ještě týž rok se však Klácel vrací do Brna a práce jsou zastaveny.

            Na kopci naproti Blaníku vytesal Levý z pískovcových skal dvě téměř desetimetrové masky, nazývané Čertovy hlavy (1845), které jsou dokladem groteskního romantismu v sochařství. Dokud je nepohltil les, děsily poutníky z daleka svým prazvláštním ironickým šklebem. Klácel zdůrazňoval melancholičnost humoru a za největšího humoristu v romantickém pojetí považoval samotného ďábla. Pozoruhodná je Levého rozeklanost – na jedné straně Blaník s poučenými, ale strnulými postavami, a na straně druhé dynamické gigantické hlavy ztvárněné spontánním vybitím tvůrčího popudu. O něco dále se nachází jeskyně U ještěra s egyptskými motivy (snad z doby předchozího zednářského majitele panství) a pěti groteskními hlavami, které jsou patrně dílem Levého.

            O autorovi: Václav Levý (1820 Nebřeziny u Plzně – 1870 Praha), v letech 1845-50 studoval na mnichovské akademii u Schwanthalera. Vlivem školení se odklání od romantické expresivní tvorby ke klasicismu. Pobytem v Římě jeho dílo projevilo akademické směřování poučené antikou. V r. 1864 vytvořil pro Poličku mramorovou sochu sv. Jakuba. Jeho žákem byl J.V.Myslbek.

            Jako nejznámějšího předchůdce tvoření soch ze skal můžeme nepochybně uvést Braunův Betlém u Kuksu (1726-1734). Jako následovníka pak Jeskyni blanických rytířů v Rudce u Kunštátu (1928-1931).

            VRANOV (1812 - 1826).

            Jeden z nejcennějších přírodních areálů s pomníky v Čechách, s největší sbírkou pamětních nápisů zvěčňujících co možná nejvíce historických a mytologických hrdinů a osobností, je panteon na Vranově u Malé Skály. Vranov je naší největší zříceninou skalního hradu (jde o úzký, ale mimořádně dlouhý pískovcový hřbet – celkem asi 400m). Romantickou úpravu prováděl v letech 1812-1826 nobilitovaný textilní podnikatel Franz Zacharias Römisch, který v parkánu vybudoval vyhlídkový letohrádek (1826) s podobiznami významných osobností (zachycujícími ve zkratce českou historii) i svých příbuzných a s pohledem na hrad Karlštejn a Laxenburg u Vídně. Ve skalním hradě i ve volné přírodě nechal pořizovat památníky a oslavné nápisy pro muže i ženy z dávné i nedávné minulosti, k nimž zakladatel z jakéhokoliv důvodu pociťoval úctu či lásku. Römischův panteon vychází v základu ze sentimentálních a preromantických nálad konce 18. a počátku 19. století a jistě byl ovlivněn vznikem národního hnutí v době napoleonských válek, s nímž mj. souvisely i německé diskuse o Walhalle. Obdobné projekty mají pochopitelně hlubší kořeny – můžeme připomenout sídlo ve Stowe, kde vikomt Gobham r. 1733, poté co odešel z vlády, začal budovat sídlo opozice a upravil i přilehlý park - nejdůležitější byla Svatyně význačných britských mužů a žen – ta byla zahájena poprsím boha Merkura, který měl přenést tyto velikány přes potok představující řeku Styx do kruhového chrámu Antické ctnosti; naproti byla postavena zřícenina s bezhlavou sochou představující chrám Dnešní ctnosti a satirizující premiéra. Z českého prostředí můžeme připomenout vilu tiskaře Schönfelda v Růžodole u Prahy, kde zahrada byla vlastně miniaturou Českého království - vodní stružky znázorňovaly říční toky apod. Schönfeld shromažďoval i památky na českou minulost – mj. (údajný) popravčí meč ze staroměstské exekuce 1621, krucifix z Valdštejnovy chebské ložnice, pravou podobu Jana Žižky atd.

Posloupnost památníků působí nahodilým dojmem, ale pevnou osu výběru postav tvořila literatura a historie. Doporučená procházka měla začínat památníkem věnovaným „příteli bohů“ Horymírovi, který je umístěn nedaleko památníku císařovny Marie Terezie. Dále je z českých dějin připomenut Jaroslav ze Šternberka - jako obránce vlasti - s odvoláním na báseň Rukopisu královédvorského (nalezen 1817), Jiří z Poděbrad - za spravedlnost a snahu poskytnout dobrodiní míru (na hradě), Václav II. a jeho manželka Guta Habsburská, zvláštní prostor byl vyhrazen otci vlasti Karlu IV. (na hradě, desky okolo byly popsány jmény vynikajících umělců, učenců a hrdinů jeho doby), bájná kněžna Libuše (runovým písmem na kameni), Záboj a Beneš Heřmanův (z Rukopisu královédvorského) ad. Ústředním prostorem (bývalý hradní palác) je Síň tří mocnářů (1814) - skalní chrám s oltářem a německým nápisem „Vlasti a jejím udatným obráncům“ je dekorován bustami rakouského, pruského a ruského panovníka jako představitelů osvobozeneckého boje proti Napoleonovi (vítězům od Lipska 1813). Jsou zde symbolické urny generálů, ale i prostých hrdinů – byly mezi nimi i dvě mladé ženy: ošetřovatelka raněných Babičková a Procházková, která padla v boji převlečena za vojína („Babitschek, Prohaska“). Připojen je příznačný nápis: „Památník spolku národů a boje za osvobození Německa a Evropy“. Kromě českého zemského patriotismu je možno zaznamenat i výbojnější německý nacionalismus – Hermannovo vítězství v Teutoburském lese (v Německu té doby obligátní téma) – Ringulfova jeskyně (na hradě) zasvěcena památce mýtických starogermánských hrdinů Hermanna, Siegmara, Horsta a Werdomara za to, že „se v jeskyni shromáždili k poradě, jak vlast od Římanů osvobodit...“, dále oltář germánské bohyně zpěvu Bragy a dokonce romantiky znovu objevovaný Shakespeare je oslavován jako „největší dramatický básník germánského původu“. Nastupující romantismus se zde významně projevuje v několika pomnících zasvěcených hrdinům Ossianových zpěvů (skotský básník Macpherson vydal r. 1760-65 hrdinské keltské básně, jejichž děj byl kladen do 2. stol. n.l., záhy světově proslulé a vyvyšované i nad Homéra, avšak po půl století převládl názor, že jde o podvrh). Sinedova jeskyně (na hradě) – jméno vzniklo obrácením čtením jména rakouského básníka Denise, překladatele Ossianových zpěvů. Jsou zde i prostory zasvěcené abstraktním ideálům – Svatyně přátelství (na hradě), Jeskyně spokojenosti (na hradě) a Pohostinnosti – v romantickém zákoutí mezi skalami má poutník meditovat nad pomíjejícností života. Představa související s archetypem památného kamene nebo skály (či posvátného háje) umožnila uplatnit desítky tesaných nápisů. Již v r. 1828 byl vydán obsáhlý tištěný průvodce Pantheon und Natur Park.

            Národní velikáni.

            Téma národních velikánů bylo počátkem 19. století mimořádně frekventované časopisecky i ve výtvarném umění. Nejznámějším příkladem je Kollárova Slávy dcera, kde se autor snaží obhlédnout celé Slovanstvo a významné jedince umisťuje do nebe či pekla, dle jejich zásluh (ve slovanském nebi se objevuje i Jan Žižka – po boku maršála Suvorova, vedle husitských bojovnic na Vítkově zde umisťuje i cara Mikuláše za lásku k Polákům). Za nejvhodnější místo pro Slavín byl považován Vyšehrad, který však byl vojenskou pevností a pro podobné památníky byl nepoužitelný. Nevyslyšen zůstal i námět na výměnu soch na Karlově mostě: „ Zdaž by moudřejc bylo kdyby se na místě těch ničemných cizozemcův, tak zvaných svatých (jenž českému národu v tom nejmenším prospěšni nebyli – ba mnohý ani nevěděl, že království české v Evropě se nachází), raději k okrášlení mostu, jakési sochy našich znamenitých vlastenců, ku příkladu nepřemoženého vůdce Jana Žižky, velmi učeného Amose Comeniusa, samozřejmě zakladatele mostu Karla IV. a mnohých jiných postavili“. Reálně uvažující František Palacký pomýšlel r. 1839 na vybudování památníku velkým Čechům při Vlasteneckém muzeu – a tak nakonec i panteon v Národním muzeu vzniknul (1891).

Doporučená literatura:

Effenberger F.F.: Felsen-Pantheon und Natur-Park auf der Herrschaft Klein-Skal in Böhmen, Leitmeritz 1828, 239 s. digitalizována Vědeckou knihovnou Olomouc http://eod.vkol.cz/236826/

Kelsall, Malcolm: Anglický park 1. poloviny 18. století, in: Památky a příroda, 1991, s. 139-152

Kuhnová, Kateřina: Epigrafický fond Jablonecka, disertační práce FF UK Praha, 2006

Machalíková, Pavla: Objevování středověku, Praha 2005, publikovaná disertace, s. 67-69

Matyášová, Milada: Přírodní park a Pantheon na Vranově u Malé Skály, strojopis ze 70. let 20. stol., uložený v NPÚ Liberec, sig. JP 238

Menclová, Dobroslava -  Fleischmannová Adriena: Frýdštejn, Pantheon, Jablonec n. Nisou, 1972

Petrasová, Taťána: Architektura klasicismu a počátků romantického historismu 1780-1840, in: Dějiny českého výtvarného umění III/1, Academia 2001, s. 43-46

Petrasová, Taťána – Lorenzová, Helena: Sochařství romantického historismu 1840-1860, in: Dějiny českého výtvarného umění III/1, Academia 2001, s. 284-294

Petřík, Maxmilián: 72 jmen české historie (na fasádě Národního muzea), 2010

Prahl, Roman: Umění náhrobku v Českých zemích, Praha 2004, s. 265-266

Prohlídkový okruh skalním hradem Vranov – Pantheon, strojopis, Vranov, b.d.

Rak, Jiří: Osudy české Walhally, in: Husitský Tábor, VI-VII, 1983-84, s. 220-223

Špráchal, Přemysl: Vranov. Zříceniny hradu, Pantheon nad Malou Skalou, 21. svazek vlastivědných průvodců, Beatris, Dobrá 2005

Městské muzeum a galerie Polička

Cesty za uměním 2011

Jindřichův Hradec

Románská renesance – kuriozita či fikce?

sobota 17. září

            Odjezd v 6.30 od pošty v Poličce. Na oběd bude vyhrazena dostatečná časová rezerva. Účastníci jsou povinni dbát zásad bezpečnosti a pokynů průvodce. Cena (doprava a zvýhodněné vstupné na dva prohlídkové okruhy): 400,- Kč dospělí, 360,- důchodci, 350,- studenti. Částku je třeba uhradit předem v muzeu (dle pořadí úhrady se obsazují místa v autobusu). www.cbmpolicka.cz

Jindřichův Hradec je symbolem renesance a pánů z růže

Zámek – rozlehlý komplex budov kolem tří nádvoří a zahrady. V 16. století byl v několika etapách přestavěn starší gotický hrad včetně výstavby nového stavení, velkých arkád a kompozičně odlišných malých arkád (1564-1592 mj. A.Cometa). V interiéru zámku jsou pokoje s renesančními kazetovými stropy a freskami, ale i část portrétního cyklu českých panovníků (předlohami byly renesanční obrazy na Pražském hradě). V zahradě na ostrohu vystavěn altán „Rondel“ (1591-96 B.Maggi) spojený s umělou jeskyní a zámkem přízemními arkádami. Altán je pozoruhodnou válcovou stavbou s vysokou klenbou opatřenou bohatou štukovou a terakotovou výzdobou. Zvukovod v podlaze vede do suterénu určeného pro muzikanty.

Cenné jsou pochopitelně i gotické části hradu vč. komnaty s raně gotickým cyklem svatojiřské legendy a erbovním souborem (1338). Z barokního umění nepochybně zaujme rozměrný obraz Petra Brandla – Josef se dává poznat svým bratrům (1721). Věž hradu slouží jako vyhlídka.

            V rozlehlém komplexu hradu a zámku se skrývají nevelké sloupy, unikající pozornosti běžných návštěvníků. Přesto se jim svého času dostalo nebývalé pozornosti a jejich datace byla posunuta o tři století. Jde o nejznámější příklady tzv. románské renesance – jevu, o kterém se můžete více dozvědět na www.cbmpolicka.cz (akce), nebo přímo na muzejním zájezdu.

Ve městě je řada renesančních domů s hřebínkovými i sklípkovými klenbami, arkádovým nádvořím a figurálními sgrafity na průčelí.

Proboštský kostel P. Marie s mauzoleem Jáchyma z Hradce (1570).

Muzeum Jindřichohradecka s galerií výtvarného umění v pozdně renesančním objektu jezuitského semináře (1642).

Na náměstí nelze opomenout barokní sloup Nejsv. Trojice (1764-68, M.Strachovský).

            Renesanční utrakvistický hřbitovní kostel Nejsv. Trojice (1594, oltářní archa z r. 1597 je v muzeu). Běžně nepřístupný kostel skrývá další jindřichohradeckou kuriozitu.

ROMÁNSKÁ RENESANCE

            Řadu studentů a zájemců o umělecké památky zaujal text ze skvělé publikace Jaroslava Herouta „Staletí kolem nás“: Spíše jen jako zajímavá epizoda se v 16. století objevuje tzv. románská renesance. První na ni v r. 1921 poukázal profesor Vojtěch Birnbaum a pokusil se ji vyložit jako hledání východiska nových tvůrčích možností v okamžiku, kdy pozdní gotika dožívala a skutečná renesance ještě nevstoupila na zdejší půdu. Jako nejcharakterističtější projev lze uvést sloupky s patkami ve tvaru krychlových hlavic románských sloupů.

            Pokud vytrhneme několik izolovaných názorů Vojtěcha Birnbauma, tak se dozvíme: V dějinách umění jde o pouhou epizodu. Epizodou se však stává často dodatečně to co, před násilným přerušením, bylo vlastně předurčeno k tomu, aby se z toho vyvinul plnohodnotný historický útvar. Zcela vážný pokus o renesanci románského slohu směřoval tam, kam později dospěla italská renesance řeckořímské antiky. Postřehnout lze útěk od gotiky – nahrazování tradičních gotických detailů nečekanými novotvary. Představen je materiál ze zemí, které se zdají být středem hnutí směřujícího k obnovení románského slohu na konci středověku. Ze zemí alpských je na předním místě Salcburk a dále skupina gotických venkovských kostelů v Tyrolsku i Bavorsku s  románsky vyhlížejícími články ve vyšších patrech než jsou gotická přízemí. V Čechách jsou nejznámější pilíře brány hradu v Jindřichově Hradci. Příčin snadného vítězství renesance italské nad vznikající renesancí zaalpskou se lze jen domýšlet. Sever stanul před novým slohem italským již hotovým a bylo proto patrně pohodlnější jej přijmout.

            Doposud nejobsáhleji na toto téma reagovala v roce 1969 Jiřina Hořejší v příspěvku „Tvář pozdně středověkých historismů. In margine Birnbaumovy teze o románské renesanci“. Z fundované studie vyjímám jen několik postřehů, upozorňujících na daleko širší spektrum problematiky: V Salcburku patrně šlo o vědomý návrat k románským formám, tedy o lokální zjev, který měl své kořeny v silné románské tradici města. V Čechách jde o nápadně izolované jednotlivosti. Pilíře hradní brány v Jindřichově Hradci byly ještě na počátku 20. století určovány jako románské a datovány do 13. století, Antonín Matějček je pod vlivem Birnbauma datuje kolem r. 1500, Dobroslava Menclová před r. 1449. Hřbitovní kostel Nejsv. Trojice v Jindřichově Hradci byl stavěn 1590-1594, sloupky jsou však možná druhotně použité a stejně staré jako hradní. Tzv. románská renesance prezentuje pouze jednu z tváří pozdně středověkého historismu. Pohnutky, které k tomu vedly, jsou dnes nesmírně těžko postižitelné. Tomuto epizodickému úkazu nelze přisoudit slohotvorné ambice. Nelze opomenout ani epizodický směr navazující na Riedovy renesanční pokusy – skupinu pražských renesančních portálů kolem r. 1510. Je třeba zvážit podíl historismu, tradicionalismu a konzervatismu.

            Jak je možno téma shrnout? Po celé 19. století bylo baroko zavrhovaným slohem a Santiniho přestavby gotických kostelů byly považovány za vrchol nevkusu a úpadku. Šlo o historimus, kdy se tvůrce na výslovné přání zadavatele vracel k tvarům slohu dávno odumřelého – v tomto případě do zlatých časů klášterů za vlády Karla IV. V roce 1908 publikoval Zdeněk Wirth stať o barokní gotice. Objevil, představil a rehabilitoval jeden významný článek českého výtvarného umění.

Možná Birnbaum zaujatý objevem netradičních architektonických článků (mylně dosud považovaných za románské) dospěl k představě, že stejně jako barokní gotika se vracela do historie ob jeden sloh, mohla se renesance navracet do historie také ob jeden sloh. Birnbaum se domníval, že objevil doklady románské renesance aspirující v Zaalpí na nový sloh nahrazující gotiku, avšak vytlačený nakonec renesancí italskou. A snad doufal, že po publikování tématu se podaří nalézt další památky.

Podrobná studie Jiřiny Hořejší z r. 1969 však jeho teze nepotvrdila, poukázala na daleko komplikovanější stav problematiky a odmítla slohotvorné ambice izolovaně nalezených architektonických prvků. Románská renesance (v původně prezentovaném významu a rozsahu) tak patrně nenáleží do stavební činnosti přelomu 15. a 16. století, ale na akademickou půdu 20. let 20. století. Nicméně i tak je to zajímavá epizoda dějin umění.

David Junek

Doporučená literatura:

Birnbaum, Vojtěch: Románská renesance koncem středověku, Praha

            1924

Birnbaum, Vojtěch: Románská renesance koncem středověku,

in: Vývojové zákonitosti v umění, Odeon 1987, s. 9-23, obr.1

kolektiv: Kapitoly z českého dějepisu umění II., Odeon 1987,

s. 109 ad. o V. Birnbaumovi

Herout, Jaroslav: Staletí kolem nás, 1963 – 2.vydání, s. 90;

 1975, s. 198-199; 1981, s. 116-117, obr. IV/9; 2002

Matějček, Antonín: Literatura. V.Birnbaum - Románská renesance,

            in: Český časopis historický, Praha 1924, s. 322

Merhautová – Livorová, Anežka: K otázce historismu pozdního

            středověku, in: Umění 1954, s. 70-71

Hořejší, Jiřina: Tvář pozdně středověkých historismů. In margine

            Birnbaumovy teze o románské renesanci, in: Umění 1969,

s. 109-128

Menclová, Dobroslava: České hrady II., Praha 1972, s. 264, 269

Charvátová, Ema: Jindřichův Hradec, řada Městské památkové

 rezervace, Praha 1974, s. 39, 54, 65, obr. 36, 79

Krčálová, Jarmila: Kostely české a moravské renesance,

in: Umění 1981, s. 9

Městské muzeum a galerie Polička

Cesty za uměním 2012

Kroměřížské zahrady

sobota 9. června

            Odjezd v 6.30 od pošty v Poličce. Na oběd bude vyhrazena časová rezerva. Účastníci jsou povinni dbát zásad bezpečnosti a pokynů průvodce. Cena (doprava a zvýhodněné vstupné na dva prohlídkové okruhy a do zahrady): 420,- Kč, Částku je třeba uhradit předem v muzeu (dle pořadí úhrady se obsazují místa v autobusu). www.cbmpolicka.cz Průvodcem bude PhDr. Aleš Filip a Ing. Igor Kysela, CSc.

Kroměříž je jedno z nejatraktivnějších měst na Moravě. V roce 1998 byl komplex zahrad a zámku zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Zámek. Pohromou pro město a zámek olomouckých biskupů se stala třicetiletá válka. S obnovou započal biskup Karel z Liechtensteinu na základě projektu císařského dvorního architekta Giovanniho Pietra Tencally. Přízemí bylo věnováno hospodářským a provozním prostorám, v prvním patře byly soustředěny reprezentační prostory a druhé patro kladlo důraz na biskupovu světskou a úřední moc. Honosné prostory zahrnují i obrazárnu se slavným Tizianovým obrazem Apollo trestá Marsya.

V přízemí do zahrady se nachází salla terrena. Sloužila k pořádání hudebních a divadelních produkcí a uchovala si původní podobu z konce 17. století. Skládá se ze tří velkých sálů a dvou umělých jeskyní (tzv. grottami) s krápníky, ornamenty z mušlí a fontánou.

Podzámecká zahrada. V 17. století byla přebudována na barokní zahradu spojující zámek se schodištěm u řeky. V 19. století došlo k přebudování zahrady na krajinářský park s využitím vodních toků a ploch. Vystavěna byla Pompejánská kolonáda, Paví dvůr, Rybářský pavilon ap.

Květná zahrada (Libosad). Patří k významným dílům z celoevropského hlediska. Byla vybudována v letech 1665-1675 dle plánů G.P.Tencally. Upomíná na pozdně renesanční zaalpské zahrady, avšak zároveň se již hlásí k francouzskému barokně klasicistnímu typu (Versailles). Geometricky osázené plocha a labyrint zelených stěn doplňuje 244 m dlouhá kolonáda a centrální pavilon (Rotunda). Pro znalce je třeba připomenout srovnání s honosnou zahradou zámku Hellbrunn, kterou nechal vybudovat po r. 1612 salcburský arcibiskup Mark Sittich z Hohenemsu (rodová obrazárna i s vyobrazením zahrad v Hellbrunnu se nachází v poličské galerii).

Zahrada psychiatrické léčebny. V roce 1909 byla dokončena psychiatrická léčebna jako promyšlený urbanistický soubor. V přírodně krajinářském parku (o rozloze 26 hektarů) se nachází 40 volně stojících, funkčně i architektonicky diferencovaných budov, z nichž je třeba připomenout vstup se správní budovou, provedenou v duchu pozdní secese s prvky lidového stavitelství. V centru areálu stojí pozoruhodná kaple sv. Cyrila a Metoděje od Huberta Gessnera.

Kroměříž Vám představí své slavné zahrady z různých slohových období, ale čeká na vás i několik překvapení.

Doporučená literatura:

Samek, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska, 2., Academia 1999

Městské muzeum a galerie Polička

Cesty za uměním 2012

V tichu moravských klášterů

 

Předklášteří u Tišnova, Rajhrad, Dolní Kounice

sobota 29. září

            Odjezd v 7.30 od pošty v Poličce. Cena (doprava a vstupné) - dospělí: 370,- Kč, důchodci: 330,- Kč a studenti: 300,- Kč. Částku je třeba uhradit předem v muzeu (dle pořadí úhrady se obsazují místa v autobusu). Bližší informace a podmínky na www.cbmpolicka.cz                    

Kláštery jsou místem smíření člověka s Bohem. Jednotlivé kláštery se vyvíjely různě, ale řeholníci měli na starosti jen to hlavní a jediné - žít s Bohem a pro Boha. Řeholníci se dělili na řády mnišské, rytířské, žebravé a řeholní kanovníky (podrobněji v knize Církevní řády).

Předkláštěří u Tišnova – Porta coeli (Brána nebes).

V ženském cisterciáckém klášteře ze 13. století, 25 km severozápadně od Brna, žije dodnes komunita jeptišek. Proslavenou dominantou tohoto kostela je bohatě zdobený gotický portál v západním průčelí baziliky Nanebevzetí Panny Marie. 

Klášter založila královna Konstancie po smrti manžela Přemysla Otakara I. r. 1230 za velké podpory syna Václava I. Během husitských válek sestry pobývaly v klášteře cisterciaček na Starém Brně a za třicetileté války na hradě Pernštejně. V r. 1782 byl vydán dekret o zrušení kláštera císařem Josefem II. Roku 1861 ženský cisterciácký klášter v Marienthalu v Horní Lužici (Německo) zakoupil zrušený klášter Porta coeli a posléze obnovil jeho chod. V r. 1950 došlo ke zrušení kláštera komunistickým režimem a řeholní život byl obnoven až v r. 1990.

Cisterciácký řád je mnišský řád, který vznikl reformou benediktinského řádu r. 1098 ve francouzském Citeaux (latinsky Cistercium). Soustředil se na prostotu a chudobu v liturgii i životě bratří, podle hesla „Modli se a pracuj“ (latinsky Ora et labora!). Řád se zabýval kolonizací a zúrodňováním půdy. Charakteristická byla strohá nezdobená architektura. Do českých zemí přišli cisterciáci na počátku 40. let. 12. století do Sedlce.

Rajhrad – benediktinské opatství.  

Benediktinský klášter, 13 km jižně od Brna, je proslavený kostelem sv. Petra a Pavla od významného barokního architekta Jana Santiniho.

Klášter založil roku 1048 český kníže Břetislav a uvedl ho do závislosti ke klášteru břevnovskému v Praze. Špatný stav románských budov vedl k jejich zboření v r. 1721. Nový areál byl stavěn podle projektu Jana Santiniho-Aichla, ten však o dva roky později zemřel a stavbu dokončoval vídeňský stavitel Oestl, který některé prvky nepochopil a pozměnil. Chrám byl dokončen r. 1730. Fresky jsou od brněnského malíře Jana Jiřího Etgense.

V roce 1950 bylo opatství přepadeno jednotkami Státní tajné bezpečnosti a Lidových milicí a řeholníci byli odvezeni do internačních táborů. K obnově komunity došlo v r. 1997. Dnes je v části areálu umístěn Památník písemnictví na Moravě. Nynějším převorem je P. Augustin Gazda, který bude naším průvodcem.

Benediktinský řád je nejstarším mnišským řádem v západní Evropě. Sv. Benedikt z italské Nursie r. 529 založil klášter v Monte Cassinu a pro své mnichy sepsal Řeholi – základní pravidla života v klášteře. Nejstarší klášter benediktinek byl v Čechách založen r. 973 u kostela sv. Jiří na Pražském hradě.

Denní řád (nynější): 5:45 budíček, 6:00 Hodinky četby a ranní chvály, 7:00 konventní mše sv., 7:30 snídaně a po ní do 12:30 zaměstnání, 12:45 modlitba Hora media a ve 13:00 oběd, po obědě do 14:00 siesta a po ní do 17:00 zaměstnání. Od 17:00 možnost soukromé modlitby nebo studium. V 19:00 je modlitba nešpor. V 19:30 večeře s rekreací. Večer mohou bratři prožít podle svých zájmů (četba, modlitba, sport apod.). Ve čtvrtek a neděli odpoledně je individuální volno (vycházka, návštěva Brna apod.). Řeholníci se starají o kostel, objekt kláštera, věnují se poutníkům a turistům, pracují na zahradě a v malém hospodářství.

Dolní Kounice – Rosa coeli (Nebeská růže)

Zřícenina kláštera se nachází ve městě Dolní Kounice, 25 km jihozápadně od Brna. Jde o významnou stavební památku, jejíž ruina má silný emotivní a romantický účinek.

Klášter byl založen v r. 1181 Vilémem z Pulína pro ženskou řeholi premonstrátského řádu. Koncem 13. století byl klášter na tak vysoké ekonomické úrovni, že si mohl dovolit z vlastních prostředků vybudovat pro svou ochranu na návrší nad Kounicemi pevný gotický hrad. V letech 1330 až 1390 prodělal klášter rozsáhlou přestavbu v gotickém slohu, která mu vtiskla současnou podobu. Tvoří jej konventní kostel Panny Marie dochovaný v obvodovém zdivu, klenutá křížová chodba s rajským dvorem a kapitulní síň. Za husitských válek byl klášter vypálen a poté nastal jeho úpadek. Chrámová loď byla poté zakryta pouze trámovým stropem a původní klenba již nikdy nebyla obnovena. Po r. 1522 probošt Göschl přestoupil k luterskému vyznání a oženil se s jednou z místních jeptišek. Biskup probošta suspendoval a král Ludvík na něj vydal vyhošťovací rozkaz. Nakonec bylo panství roku 1537 prodáno Jiřímu Žabkovi z Limberka. V 17. století klášter i s panstvím odkoupili premonstráti ze Strahova a areál obnovili, ale požár r. 1703 zničil zrestaurované objekty, a tak nakonec r. 1808 areál opět prodali. V současné době je majitelem kláštera římskokatolické biskupství v Brně.

Premonstrátský řád byl založen r. 1120 sv. Norbertem ve francouzském Prémontré. Usiloval o spojení života v klášteře s prací apoštolskou, náleží k řeholním kanovníkům. V Čechách byl první klášter založen již r. 1143 v Praze na Strahově.

Doporučená literatura:

Jirásko, Luděk: Církevní řády v českých zemích, Praha 1991

Foltýn, Dušan: Encyklopedie moravských klášterů, Praha 2005

V tichu moravských klášterů  II.

 

Předklášteří u Tišnova, Rajhrad, Dolní Kounice

sobota 29. září, odjezd 2. autobusu v 8.30

Městské muzeum a galerie Polička

Cesty za uměním 2013

P o l n á

 

Město Polná a město Jihlava

sobota 18. května

            Odjezd v 6.30 od pošty v Poličce. Jídlo a pití s sebou – občerstvení bude dostupné jen omezeně. Návrat po 20 hodině. Cena (doprava a vstupné) - dospělí: 410,- Kč, důchodci: 350,- Kč a studenti: 320,- Kč. Částku je třeba uhradit předem v muzeu (dle pořadí úhrady se obsazují místa v autobusu). Bližší informace a podmínky na www.cbmpolicka.cz

Turisté si někdy pletou Poličku s Policí či Polnou. Na jaře navštívíme Polnou a na podzim Polici, abychom uviděli, jak moc se pletou. Při cestě do Polné by bylo chybou vynechat nedalekou Jihlavu.

POLNÁ - poddanské město pánů z Lipé u stejnojmenného hradu uváděno r. 1346, leží na území Čech (nyní kraj Vysočina)

hrad - renesančně a barokně upraven na zámek, ale proměněn v ruiny po požáru r. 1735, po rekonstrukci od 2004 využíván muzeem (rodáci, legionáři, Kunštátský sál ad.)

stará škola – muzejní expozice se školní třídou, kabinetem a bytem učitele z r. 1866

měšťanské domy – Bakalářský čp. 48, ukázky sloupů přiřazovaných k románské renesanci

sloup Nejsvětější Trojice na náměstí, 1750

děkanství – v jeho místě stávala 1293-1418 komenda řádu německých rytířů (3 bratři a 3 kněží)

kostel Nanebevzetí P. Marie - dokončen r. 1707, monumentální barokní stavba z doby vlády Dietrichštejnů, národní kulturní památka (2008)

hřbitovní kostel sv. Barbory – 1725, s freskou zázračná smrt rytíře Chlévce v Praze r. 1512

židovské ghetto – založeno za hradbami r. 1681, se synagogou a hřbitovem - ukázka ztráty památkových hodnot, (Polná 1899 protižidovská Hilsneriáda)

            JIHLAVA – významné a bohaté královské město na Moravě, založené po r. 1240 v souvislosti s nálezem stříbra. Jihlava byla již cílem Cest za umění, proto si připomeneme pouze některé objekty. Jihlava je v českomoravské architektuře nejznámější díky renesančním domům s horním osvětlením vysokých síní. Zajímavé je i srovnání prostorového uspořádání gotických chrámů: baziliky versus haly. Perlou v koruně Jihlavy pak je gotická socha sv. Kateřiny.

renesanční domy s horním osvětlením vysokých síní – bohaté dvoupatrové domy stály většinou na dlouhé parcele a z důvodu zajištění osvětlení a větrání střední části se ponechávaly malé „dvorany“. Ty pak byly u asi 30 domů v renesančním období zaklenuty a nahoře opatřeny osvětlovacími okny. Okolo této síně pak obíhaly arkády umožňující průchod do potřebných prostor. Vznikl tak velmi pozoruhodný (a reprezentační) prostorový útvar, který u nás v tomto rozsahu jinde nenajdeme. Původně se mělo za to, že jde o domy bohatých soukeníků, nové archivní průzkumy uvádí jako majitele bohaté sladovníky. Dva z těchto domů využívá muzeum a dva domy pak galerie.

gotická socha sv. Kateřiny – opuková, náležející k vrcholným dílům tzv. krásnému slohu, kol. 1400

kostel Nanebevzetí P. Marie v minoritském klášteře – trojlodní bazilika - působící starobyle a hmotně, uváděna již 1258; freska Přepadení Jihlavy 1402, sochy světic 1508

kostel sv. Kříže v bývalém dominikánském klášteře – trojlodní hala - dokládá tezi „Bůh světlo jest“(1.epištola Janova 1.5), založen 1247, vysvěcen 1261, v 80.letech 14. stol. zaklenut; dnes Církve čs. husitské

Samek, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska 2, Academia 1999 (Jihlava)

Hauserová, Milada: Jihlavské renesanční domy s horním osvětlením vysokých síní,

                Jihlavská archivní ročenka II-III, 2002, s.73-109

JIHLAVA  - renesanční domy s horním osvětlením vysokých síní

Hauserová, Milada: Jihlavské renesanční domy s horním osvětlením vysokých síní, Jihlavská archivní ročenka II-III, 2002, s.73-109

Jihlava byla významné a bohaté královské město na Moravě, založené po r. 1240 v souvislosti s nálezem stříbra. Později byly stříbrné žíly vyčerpány, ale město si dokázalo uchovat svůj mimořádný význam díky rozvinutým řemeslům a obchodu.

Jihlava má několik unikátů

-         soubor pozoruhodných kostelů

-         ojedinělou gotickou sochu sv. Kateřiny

-         soubor bohatých gotických a renesančních měšťanských domů

Jihlava je nejznámější díky renesančním domům s horním osvětlením vysokých síní. Ty patří k vrcholným projevům renesanční domovní architektury v celé střední Evropě. (Další doklady - Zhořelec v tehdy české Lužici, dnes v Německu má tyto domy starší, několik domů je v Praze a dalších městech-viz s.78. Domy v Tyrolsku používají plochý strop a rezignují na výzdobu.)

Síň je u měšťanského domu i venkovské chalupy prostor, do kterého se přichází zvenku a odkud je možno vstupovat do dalších místností, do sklepa i patra. Pokud je dům jedno či vícepatrový, tak schodiště zpřístupňuje síně v patře, které zase umožňují vstup do dalších prostor.

Vysoká síň prostupuje několika patry jako vysoký prostor. To má funkční, ale především estetický význam. Vzniká dojem velkého honosného prostoru. (podobně například v poličské barokní radnici prostupuje kaple dvěma patry, čímž vytváří zcela jiný dojem, než pokud by byla pouze v rámci jednoho patra) Tím že domy byly dvoupatrové, procházela vysoká síň s výjimkou přízemí všemi patry až nad úroveň střechy. (přiložen obrázek s.94)

V síni byla umístěna komunikační křižovatka domu – spojující schodištěm jednotlivá patra a v úrovni pater probíhaly arkádové ochozy umožňující přístup k obytným místnostem, komorám a černým kuchyním.

Horní osvětlení síní je zvláštností. Domy stály na dlouhé úzké parcele a bylo třeba zajistit přístup světla a vzduchu do střední části. Mohl se zde zřídit dvorek, ale tam pršelo a bylo zima. Pokud by se prostor zaklenul pod úrovní půdy, byla by zde tma. Řešením bylo, že se klenba provedla na zdech vytažených až do krovu (půdy) a boční okna byla důmyslně vyvedena nad střechu. Toto řešení používá princip známý z bazilik, osvětlovaných bočními okny vysoké střední lodi. (Patrně nešlo o zastřešení starších dvorků, ale spíše o využití toho, že renesanční krovy byly nižší a těleso jimi lépe prostoupilo.)

Výstavnost vysokých síní, jejich zaklenutí, výmalba, překvapivé světelné efekty a pohodlné dobře osvětlené schodiště nenechává na pochybách o jejich reprezentačním významu. Zámožní stavebníci se nenechali brzdit ohledem na cenu díla a požadovali klenby až v hýřivém bohatství. Touha vyrovnat se šlechtě byla nepochybná. Zjištěno bylo asi 30 domů.

            Kdo byl stavebníkem – tedy objednatelem? Původně se předpokládalo, že šlo o domy soukeníků. Vysoký prostor údajně sloužil k rozvěšování a předvádění rolí sukna. Dřívější názory o velkém rozmachu soukenictví však popřelo novější bádání (s.81-82). Archivní průzkum doložil, že většina majitelů domů s vysokou síní, které byly oceňovány finančně nejvíce, byli sladovníci. Tedy mistři spojení s výrobou piva.

Kdo byl stavitelem (architektem)? Požáry Jihlavy kolem poloviny 16. stol. na jednu stranu vedly k přestavbě domů, na druhé straně naštěstí nenarušily prosperitu města. Italští mistři, kteří dorazili s módním renesančním slohem na šlechtické stavby, vytlačili místní mistry působící v Podunají a ti pak rádi přijali zakázky bohatých měšťanů- reagovali na moderní styl, ale neoprostili se zcela od starší tradice.  

muzeum: Masarykovo nám.č.57(pův. sladovnický, až 1633 soukenický) a č. 58; galerie:  Komenského č. 10.

 
   
ROP NUTS II EU Investice do budoucnosti